Kniha

Před několika měsíci jsem prosila o trpělivost a slibovala, že se ozvu.

Před několika dny dokončila Františkova dcera Pavla fotoknihu, na které vloni začala s tátou pracovat.

Trvalo to dlouho...mně, než jsem našla sílu vrátit se sem, abych vám všem poděkovala za dobrá slova a za pomoc, kterou jste mi poskytli...a Pavle, než se jí podařilo uspořádat Františkovy fotografie do uceleného souboru...

Pro vyjádření svých díků stále ještě nenacházím slova, která by vyjádřila jak moc jsem za všechno vděčná...

A knihu, kterou Pavla připravila si můžete prohlédnout tady:

http://www.blurb.com/bookstore/detail/1951492?utm_source=TellAFriend&utm_medium=email&utm_content=1951492

Děkuji za všechno.

Lojzi

Poděkování

František včera zemřel.

Děkuji vám všem za podporu. Ozvu se, jen prosím o trpělivost.
Zatím nepište,  prosím.
Děkuji

Lojzi

Záskok

Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám právo "nabourat se" Františkovi do jeho blogu.
Každý den ale přichází několik psaníček a vzkazů, které momentálně není možné doručit nebo alespoň přetlumočit.
František je stále na JIPce. Jeho zdravotní stav se od předešlého pátku (kdy napsal svůj minulý článek) zhoršil. To znamená, že prozatím není schopen jakékoliv komunikace.
Podle ošetřujících lékařů není možné stanovit, jak dlouho potrvá, než se situace zlepší.

Na jedné lodi

Děkuji vám všem, kteří na nás myslíte. Omlouvám se, že neodpovídám na všechna psaníčka. Pokud mám ale stihnout to, co je každý den nutné udělat a k tomu se alespoň trošku vyspat, není už v mých silách vést smysluplnou konverzaci.

Klaustrofobie

Myslím, že není nutné psát nic dalšího. Vy, kteří Františka znáte, víte, že je bojovník...

Pretoriani

...tak jsem jen prošla archiv jeho zpracovaných fotografií a pár jich vybrala. Pokud by se mezi nimi objevily takové, které zde již byly publikovány, omlouvám se.
Lojzi Richterová

Pokračování příště

Osud jako garota

Osud jako garota

2.9.2010

Není to tak dávno, co jsem tady psal, že  jsem si šlápl až na dno a trochu se i předváděl s tím, jak rychle jsem se z toho – v určitých mezích  - otřepal. Asi nikdy jsem se nemýlil více. O týden později mi už bylo jasné, že dno je ještě o mnohem větší kus níže, než jsem si prve myslel.

V té době jsem si jen líně užíval kyslíkovou kůru  v posteli a čas od času pomalu a opatrně přelezl k oknu, abych se mohl připojit na internet. Moje hlavní starost byla, kdy mi někdo kompetentní schválí domící oxygenátor, abych už mohl domů – vždyt ty léky, které užívám, můžu brát i tam...

A o týden později jsem bezmocně ležel v posteli, s tím, že se sám nedokážu posadit nebo otočit i když mám na obličeji kyslíkovou masku.

Mé plíce, naplněné až po vrch kortikoidy na oslabení autoimunitního systému, aby se zastavila  jejich fibrizace, napadl zánět. A ten byl natolik silný, že mě nechal pan primář Plicního oddělení raději převézt JIP zdejší nemocnice. A já můžu jen dodat - zaplať bohové, v té chvíli jsem se ještě dokázal sám posadit a přelézt na nemocniční křeslo. O pár hodin později už bylo hůř. Na obličeji neinvazivní kyslíkovou masku, ze žil čtyři vývody, a nějaké ty dráty od snímačů na těle. A hromada dalších záležitostí, kterými vás nebudu zatěžovat...

...ve chvíli, kdy tyto řádky píšu je o šest dnů více a já jsem ještě neslezl z té postele. Bez přísunu kyslíku nejsem ani chvilku i teď, ale po vzorné péči zdejšího personálu si troufám říci, že z toho zánětu jsem venku. Bohužel jeho léčba silně narušila prvotní příčinu mého pobytu zde. A tím bylo zastavení nevratné degenerace mých plic. Bude se muset začít nanovo a jak tak sleduji to co mi lékaři spíše neřekli -  i z většího základního poškození. Takže.jsem schopný alespoň otevřít notebook a napsat zase pár řádků.

Anekdotka: Oxygenátor domů mi technik přivezl, jako na potvoru, ten samý den, kdy jsem skončil na JIP.

Vlastně jen o pár hodin později, ale už. 3.9.2010 po ránu:

Moje obavy se více než potvrdily. Včera mě byl mě navštívit pan primář MUDr. Vitiska z Plicního oddělení. Plíce jsou už poškozené natolik, že k přežití asi bude nutná transplantace plic. Znamená to minimálně převoz na odborné pracoviště do Prahy a další hromadu vyšetřování, které určí co a jak dále. S výsledkem absolutně nejistým v jakémkoliv směru.

Nevím, kdy se dostanu domů k dětem a Lojzce. Hlavně pro ně to musí být hrozně těžké. Já sám nepanikařím, spíše se cítím otrávený z toho, že opět musím rušit všechny plány, které jsem  měl do blízké i vzdálené budoucnosti. Vlastě jsem do včerejška zprávou o mojí nemoci ani nezatěžoval rodiče a sourozence. S tím, že mají vlastních a důležitějších starostí dost...

...Například v tuhle chvíli mě nejvíce zlobí, že na nátlak personálu (drahé věci tu nejde dostatečně zabezpečit)  jsem si nechal odvézt domů fotovýbavu. Sluce mi tu maluje po pokoji krásné obrazy a já je opět lovím jen očima. Jen než jsem nadatloval předešlé dvě věty, posunulo se světlo do dalších (a jistě skvělých) fotek. A to jsem se já osobně nehnul ani o centimetr v prostoru – celou tu dobu napůl ležím v posteli připoutaný ke kyslíkovému zvlhčovači – píšu a paří se mi na brýle :)

…asi půl hodiny později. I to psaní mi snížilo saturaci krve natolik, že ten přístroj za mými zády začal strašně ječet. Takže jsem musel NT, alespoň na chvíli, odložit a dodýchat zase trochu kyslíku.

Je půl osmé ráno. A já má roupy...a hlad... a obrázky kolem mně se stále mění...

O naději?

8:03

Po týdnu zde jsem se poprvé sám umyl. Sice velice pomalu a s obrovskou námahou a funěním, ale sám. Taky pokrok.

Kde je ta snídaně?

10:20

Jsem natolik optimista, že jsem už včera požádal o rehabilitace. Ubývá mi svalová hmota a já se chystám zase chodit na procházky. Dnes tu byla rehabilitační sestra podruhé a já zjišťuji, že mé svaly jsou – na rozdíl od plic – ještě v relativním pořádku.

Insomnie III.

Většinu dne proležím v posteli s několika kapačkami najednou v žíle a hledám, čím bych se zabavil. Televizi tak mám nakoukanou na několik let dopředu. Na NB dokážu něco dělat jen chvíli. To koukání přes páru docela unavuje. Na pokoji jsem sám, což mi vyhovuje, Na plané řeči moc nejsem, lidí s mými zájmy tu moc nenajdu a při práci mě to vyloženě ruší. Vůbec jsem zjistil, že mi k jakékoliv hlubší činnosti vyhovuje samota. Moc potřebuji rodinu i přátele, ale když něco vytvářím, je lepší, když jsem sám. Konec konců...nedávný pokus o společnou práci s lidmi, kterým jsem dost důvěřoval se mi opět nevyplatil.

Ale na setkání s těmi co mám rád, se těším moc. Jsou se mnou i ve chvílích, kdy jsem sám. Obohacují mě uvnitř, i když jsou zdánlivě jinde. Je to podobné jako s mými krajinami, které nosím v sobě. Není moc lidí, kteří na mně poznají kudy a s kým se procházím, když jsem zrovna sám...

Je polojasné páteční odpoledne a já nacházím jeden fotoobraz za druhým. Ty potvory se mi smějí, že tu nemám fotoaparát...věřili byste tomu?

Psáno, jak mi prsty na klávesnici stačily zachytávat myšlenky. Není v tom koncepce, osnova nic....jen tak plácám...

Velcí mistři klasické fotografie

Domnívám se, že každý autor by si měl najít svoji vlastní cestu k vyjádření toho, co chce ostatním sdělit. Ale taky jsem si vědom, že nikdo nejsme ostrov, ale součást větších celků, které se navzájem ovlivňují a prolínají. Většinou si ani neuvědomujeme, z jak hlubokých kořenů vycházíme i v našem fotografování.

Zatím co začínající fotoamatér namáhavě a nezřídka i s velikou slávou „vynalézá kolo“ s pocitem objevitele nových kontinentů, existují tu už dlouho díla skvělých klasiků, ze kterých lze vycházet, či snad lépe řečeno – na která lze navazovat nebo se jimi alespoň nechat inspirovat.

Nedávno jsem náhodou „objevil“ veliký soubor portfolií Velkých mistrů klasické fotografie.

Pod tím odkazem se skrývají desítky krásně udělaných fotoknih.

Ano píšu fotoknihy, protože tyto portfolia jsou prezentována jako jednotlivé monografie, kterými „listujeme“ jako skutečnou krásnou knihou. Jistě - vůně papíru a hmatový požitek při při obracení stránek tu chybí, ale tady tím rozdíly asi tak končí.

Co by ale byla skvělá prezentace, kdyby neobsahovala kvalitní díla. Takže jen namátkou uvedu několik autorských jmen z mnoha v této kolekci :

Ansel Adams

Avedon Richard

Blossfeldt Karl

Bresson Henri Cartier

Karsh Yousuf

Kertész André

Penn Irving

Salgado Sebastiao

Sander August

Stieglitz Alfred

Strand Paul

Sudek Josef

Weston Edward

Více snad ani není, jen trochu znalému fotografovi, zapotřebí uvádět. 

Přeji vám dlouhé a inspirativní hodiny při listování těmito virtuálními knihami.

---

Pro ty co jsou moc líní se proklikat celou nabídkou, nabízím malou zkratku přímo k seznamu autorů 

s nadhledem

Jak jsem tu už dříve psal, většinu dne trávím na nemocniční posteli připojený ke kyslíkové hadičce. Většinou v sedě u notebooku, jindy v leže, kdy ani tak nespím (vždy jsem spal málo a špatně), jako spíše pouštím myšlenky na volnoběh. Vždy to byly chvíle, kdy jsem dostával ty nejlepší nápady.  Takže mám hodně volného času na přemýšlení, nedostatek kyslíku (vzhledem k jeho přísunu rovnou do nosu) mi mozek nezatemňuje a tak si můžu vyjasnit své nynější i budoucí priority.

Přímo z postele mám sice pěkný výhled na Ještěd i město SYNER pod ním, ale i ten se po čase omrzí.

Óda na kyslík v třetím patře...

Několikát denně se odpojím od kyslíkové hadice, vezmu notebook a z otevřeného okna (jinde to nejde) se  připojím na NET. Samozřejmě nesmí pršet. Odpoledne, pokud je jasno, zase ten okenní otvor připomíná spíše centrum solární elekrárny a já stejně skoro nevidím na displej, takže většinou jen stáhnu maily, abych si je – už zase v posteli a offline - přečetl. To vše za hartusení sester, že už zase modrám...a mám se vrátit...

Kvalitně prohlížet nebo snad dokonce hodnotit fotky v těchhle podmínkách a na mém letitém přístroji moc nejde. Takže se moc omlouvám všem, kdo mi ve mé fotoskupině dali důvěru...ale musíte počkat na lepší časy...stejně jako na ně čekám já.

Nevycválaná

Jak tak postávám u okna čekám, až si můj počítač domluví rande s připojvatelem, pokukuji co se odehrává o pár pater níž. A mám možnost tak vidět okolní svět s jistým nadhledem. Občas zahlédnu z nezvyklého úhlu nějaký ten dámský výstřih, ale raději pozoruji, co dokáže s prostorem pode mnou tvořit kombinace slunečního svitu, struktur různých povrchů a lidé, kteří se v tom všem pohybují a oživují tak ty místa.

Většinou ani nefotografuji. Při cestě k oknu mám plné ruce počítače a i těch pár kroků zpět pro fotoaparát si moc rozmýšlím, protože je to pro mě pořád ještě dlouhá cesta, kterou pak musím dlouho a namáhavě „dodýchávat“.


Léčba, dá-li se prosté zastavení postupu nemoci nazvat léčbou, postupuje pomalu. Někdy mám dojem, že nejde o ani tak o zlepšení -  spíše o uvyknutí na daný stav. Ale jde jen o subjektivní pocit z pomalých změn, protože kolega pacient, který se mnou už týden sdílí pokoj, tvrdí že vypadám a dýchám podstatně lépe, než když mě přivezli. 


Každopádně jde o proces, který neskončí uzdravením. Na kyslíkové hadici mám být závislý do konce života. A taky na lécích, jejichž vedlejší účinky by jistě uvítala do své sbírky jedů i Agripína.   Ještě že mám doma skvělou ženskou do nepohody a děti, které si nemusím ničím kupovat, aby mě měly rády.  Jsem si moc dobře vědom (zažil jsem, viděl jsem, slyšel jsem), že tohle je DAR, kterým se nemůže pochlubit každý.


A podobné je to s přáteli. V posledních týdnech se mi dost otevřely oči. Pár lidí mi podalo pevnou pomocnou ruku, za kterou jsem jim vděčný tak, jak ani nedokážu vypovědět. Ale snad se mi to časem podaří. Času a kyslíku budu mít dost.


Zatím co někteří jiní, co jsem je také považoval za přátele mě se nevinným úsměvem prodali. Je to jejich volba, ale nechápu, co je nutí v té falešné hře pokračovat. Prodali tím přece hlavně sebe  - asi si tu prodejnost musí sami sobě nějak omluvit. I oni se na mém zdravotním stavu podepsali a proto nejde vše hodit za hlavu jen tak. Nenadávám jim, ani nevyčítám. Byla by to už zbytečná práce. Jen jsem se s jasnou hlavou a po dlouhém přemýšlení rozhodl od nich držet co nejdále i za cenu některých blokací.
Jak jsem psal na začátku. Mám teď hodně času na přemýšlení a jasnou hlavu. Některé záležitosti odstup času srovná a vyhladí, u jiných vyleze na světlo skutečná povaha - jak lidí, tak věcí. Můj život se v poslední době dost výrazně změnil a já se učím žít v nových zúžených mantinelech. Není v nich místo na sebelítost, změkčilost ani na jakoukoliv faleš. Je to jen další rukavice hozená osudem, trochu větší, ale jistě nic, co bych nezvládl. 


Zaplať bohové, mám kolem sebe lidi, kteří mi s touhle výzvou osudu pomůžou. 




-------------------------------------------------------------
Práce kvapná, málo platná. Omlouvám se za přemíru překlepů a chyb v první verzi. Všiml jsem si jich až zase na posteli a mimo dosah připojení.

Štěstí ať vám stále kape

Pavlíno a Jamesi Perry

Právě před rokem jsem na tomhle blogu v článku Když prší štěstí projevil přání, aby toho štěstí byl celý déšť.

Myslím, že pršet až tak už nemusí, stačí když nikdy nepřestane alespoň kapat. Protože život se neskládá jen ze svátků, ale hlavně z malých starostí a radostí dnů všedních. A já vám přeji aby pro vás bylo pořád svátkem, že jste spolu i když vám ta voda třeba poteče za krk či do bot...

Pavlíno, jsem na tebe pyšný - více snad netřeba psát.
Jime, poznal jsem tě jen trochu, byla mezi námi jazyková bariéra, ale i z řeči těla bylo vidět, jak máš tu moji (teď už tvoji) holku rád. Držím vám oběma palce.

-----------------------------------------
Pavlíno, buď tak hodná a přelož ty řádky maželovi...
Jime...prosím - pozdravuj od nás tvoje skvělé rodiče. Jsem rád, že jsem je mohl poznat.

O lenosti a očích k vidění...

Kupředu levá...

Můj vztah k nakupování je typizovaně mužský.
Naschvál používám výraz typizovaný a ne typický. Už proto, že jsem dlouhé roky pracoval v obchodě a vím, že si mnozí typičtí pánové v naplňování nákupních vozíků jakýmkoliv zbožím nezadají se svými hezčími polovičkami.

Typizovaný muž se jen vyjímečně v obchodním centru vyskytuje sám – povětšinou pobývá v podobných prostorách jen z donucení (ale říkejme tomu dobrá vůle), aby si jeho žena nemohla stěžovat, že je na nákupy sama. Takový typizovaný muž prolétne (pokud je mu to vůbec dovoleno) oddělením hraček pro pány (dle naturelu - spotřební elektronika, nářadí, stroje a nástroje, autovýbava, popřípadě ještě alkoholizovaná část odd. nápojů) a pak se už jen okázale nudí, hnán paní svého domu mezi regály, kde je nucen spolučichat k chemickým odérům všemožných aviváží nebo koupelnových pěn i s vědomím, že jeho hlas stejně není ani poradní, jelikož si žena po hodině otevírání různých lahviček a nasávání „vůní“ stejně vzpomene, že podobných mají už doma alespoň na dva roky dopředu. Takže se odeberou o regál či dva dále a celá procedura se zopakuje u mýdel...

záruka čerstvosti

Ačkoliv si na moji ženu v tomto případě (skoro) nemůžu stěžovat, jsem stejně rád, když na nákup vyráží sama.  I v případě, že od někud spolu jedeme a ona jde jen pro něco k jídlu, nechávám výběr na ní, a ten drahocenný čas raději prosedím v autě na parkovišti.
Konec konců – v posledních měsících a týdnech jsem měl i jistou výmluvu na moji nemoc -  jsem doslova „líný na krok“ a pomalý jako želva za mrazivého rána. Stejně bych jen zdržoval – že?
Takže vysedávám v autě, pozoruji život a svět tím malým zorným úhlem z místa spolujezdce a...

...nenudím se. Tolik očividných obrazů a dějů jsem jindy nezahlédnul jen proto, že jsem nezůstal dost dlouho na jednom místě a dostatečně se nesoustředil jen na malý výřez skutečnosti. Nenechal jsem „vstupní data“ dozrát abych mohl globálně hltat stále nové a nové vjemy.

Zahrada pozemských rozkoší

Takže sedím dále na sedadle spolujezdce a pokukuji ven z auta. Tu na vrabce co hledá něco k nakrmení, jindy na somráka co žebrá na rohlík, aby si mohl koupit krabicové, pak mi oko sklouzne přes odpadkový koš k opuštěnému nákupnímu vozíku a potrhanému poutači... ten odpadkový koš... co mi to tam blesklo hlavou?...zatím ještě nic... protože kolem prošla holka, radost pohledět (byla by radost i pohladit, ale raději zůstanu u jen toho pohledu). Holka nakonec zmizí z očí a můj „radar“ se zase přepne do vyhledávacího módu...

...auto naproti zajímavě odráží kolemjdoucí... …stín stromu na kapotě se vlní... ...a ten odpadkový koš nalevo zase něčím přitáhl moji pozornost. Aha...v jeho lesklém nátěru se lehce odráží kus  okolní městské krajiny! Když si s tím doma trochu vyhraju, uvidí to třeba i ostatní. A už jde fotoaparát k oku, často ani nerozepnu bezpečnostní pás a třebas i přes čelní sklo exponuji. Ještě chvilku ten motiv sleduji, jestli mi něco neuniklo, ale za okamžik už zase mimoděk pátrám po novém záběru.
Mezi tím se lecos změní. Auto napravo odjede a otevře mi na chvíli nový průhled..třeba na odraz lamp ve dveřích jiného auta...nebo cokoliv jiného...

Pořád je co objevovat a nacházet. A to jsem ani nevstal za sedadla. Mnoho takových záběrů mám  ještě nezpracovaných na HD domácího počítače. Ještě více jich mám vypálených někde v té šedé hmotě mezi ušima a další spousty stále čekají až je potkám a všimnu si jich. Nejen na parkovištích u obchodních center.

Jsou všude...jen mít oči k vidění...

O spoustě času na čtení a růžových slonech

Po týdnu kyslíkové terapie – a nic jiného se mnou zatím lékaři nedělali – se cítím asi jako před čtrnácti dny. Či-li stále nic moc, ale po té krizi, kterou jsem prošel v minulých dnech je to skoro učiněný ráj.

Netušil jsem z jakých maličkostí se budu umět radovat. Třeba z toho, že se posadím a nebudu se u toho dusit. Že ujdu několik kroků, aniž by mi prsty na rukou zmodraly až k dlaním. Že se dobelhám do sprchy a sám osprchuji...a spousty jiných serepetiček, které jsem bral jako samozřejmost.

Bohužel výsledky vyšetření z minulých dnů nejsou zrovna optimistické a čeká mě další kolo medikace u níž si nikdo není jistý výsledkem, krom kontraindikací, na které mě lékaři už připravují. Snažím se být nadále optimista, ale je to stále obtížnější.

Většinu času času i tak trávím (a budu prý trávit) napojený na kyslíkové hadici a v horizontální poloze. Tím nešetřím ani tak své málo funkční plíce, ale hlavně srdce, které musí bít o moc rychleji, aby se ta trocha kyslíku co plíce vstřebají dostala tam, kam má.

Takže teďmám až moc volného času na čtení. Ono se tu o moc více dělat nedá. Ještě že mám v notebooku takový výběr knih od beletrie po fotopříručky. Ale i když se snažím střídat žánry, abych se „neutopil“ v monotónosti, stále častěji se přistihuji, že mám oči přivřené a nechávám myšlenkám volno. Asociace střídá asociaci a mysl se toulá i tam, kde bych ji snad raději neviděl.

Ne - na nemoc a její následky pro mojí tělesnou schránku moc nemyslím – tady mi pracuje jakýsi obranný mechanismus, který tvrdí, že vše zase bude dobré. Spíše přemýšlím o lidech. Jak se i díky té nemoci dokázali přesně vybarvit. Na jednu i druhou stranu. A já chci poděkovat všem, co nerozlišují jen na - teď užitečný, a už ho nepotřebuji. Hlavně své ženě a dětem, ve kterých mám a vždycky jsem měl obrovskou oporu. A taky vám, co ode mě nic nepotřebujete a přesto jste mi dali najevo skutečnou účast a podpořili mě. Jak jsem nedávno zjistil, není to zase tak samozřejmá věc...nezištné přátelství...

Jak píšu, myšlenky se někdy toulají i tam, kde je vidím nerad...ale zkuste chvíli nemyslet na růžového slona! :)

Někdy, když slezu z nemocniční postele, odpojím se od kyslíku, přejdu pokoj, otevřu okno, položím do něj svůj notebook...

..se mi podaří připojit na internet díky volné WiFi nějaké blízké hospody. Jinak a jinde moje WiFi karta signál nezachytí. Ale zatím se to povedlo jen dvakrát...takže pokud čtete tyto řádky...podařilo se to znova. (co jsem to psal o malých vítězstvích? ) :-)

Pak si alespoň stáhnu poštu a leccos se dozvím...dloho to tak nevydržím. Signál stále padá, baterie počítače slábne a navíc si k tomu ani nesednu, protože bych měl klávesnici výše než oči...

Ale zaplať bohové i za tuto omezenou možnost spojení se světem...rozptyluje myšlenky, ředí nudu z nic nedělání a zahání frustraci z toho, že doma je takových fotek k focení...tady se mi fotit nechce.

I ten doprovodný obrázek vznikl už za květnové hospitalizace v České Lípě.

Takže se omlouvám za ještě silnější subjektivitu mých slov než jindy, ale mám k tomu v posledních dnech sklony. Myslím teď hlavně na sebe...

...ale i na vás. Děkuji za trpělivost. Nevím kdy se zase dostanu k NETu. Až mi nasadí kapačky, nedostanu se k oknu...:)

Nutno říci, že mi teď v tom okně jde sluce přímo do očí...takže se omlouvám i za případné chyby. Píšu skoro poslepu.

O tom, co se skrývá úplně na dně

Jak jsem už leckde psal  -  v pondělí 16.8.2010 jsem se měl odmlčet, protože v našich nemocnicích není běžně dostupné připojení k internetu. A já měl od toho data domluvenou hospitalizaci v jedné z nich.

Bohužel mi začal docházet dech natolik silně, že jsem se čtvrtek  ráno rozhodl raději opustit pohodlí svého domova a svěřit se do rukou lékařů okamžitě. Mám sice domov rád, na internetu jsem do jisté míry dokonce závislý, ale jak jsem zjistil tak kyslík miluji ještě více...

Takže i tyto písmena už píšu offline a o jejich zveřejnění se postará má žena Lojzka.

Nevím, kdy se opět dostanu na internet, nevím kdy se dostanu opět k tomuto blogu, který dělám – bez pár dnů – už dva roky. Ale věřím, že to bude brzy. Zatím nám všem přeji:

NA BRZKOU SHLEDANOU